Poslední den na Zemi

Na stránce https://www.knihydobrovsky.cz/ probíhala povídková soutěž a tématem bylo: Poslední den na Zemi, které jsem se zúčastnila. Nevyhrála jsem, což mi nevadí, jelikož jsem v to moc nedoufala. Povídku, jež jsem napsala bych osobně jako autorka ohodnotila jako průměrnou. Jde čistě jen o můj pocit, každý to může vidět jinak. (Ještě se přiznám, že v jedné fázi psaní jsem se do toho natolik ponořila, že jsem se při psaní smutné scény rozbrečela).

Rozhodla jsem se, že tuhle povídku zde uveřejním, protože jsem si s ní dala práci a aby úplně skončila v zapomnění, tak by to byla škoda. Snad vás to bude bavit. 

POSLEDNÍ DEN NA ZEMI

Lidská hamižnost, lenost a pýcha v průběhu let znetvořila tvář Země. Znečišťovalo se ovzduší a voda, vytvářelo se tun a tun odpadu. Vykácelo se víc jak sedmdesát procent stromů. Země je vyčerpaná a skoro nedýchá. Mnozí předkové nemysleli na budoucnost svých potomků. Žili pro své teď a tady. Hlavně pro svůj zisk a blahobyt. Věčná nenažranost a plýtvání s jídlem, to vše vyústilo k jeho nedostatku. V několika etapách nastal hladomor, který šel ruku v ruce s nemocemi, což vedlo k úbytku lidstva. 

Země nezůstala úplně lhostejná. Mnohá města byla poničena zemětřesením, povodněmi či tornády. Dokonce některé státy se ztratily pod vodou. Někteří přeživší se rozhodli odletět na Mars, z něhož se jednoho dne též stane vyplundrovaná a zničená planeta.

Nyní náš svět je chudší o polovinu populace. Pomalými krůčky začali lidé obnovovat poničená města. Pokoušeli se znovu žít…

Tom pomalu přežvykoval suchou patku chleba, což byla jeho večeře, než vyrazí do své druhé práce. Přivydělával si jako taxikář.

„Tati.“

„Copak je, princezno?“

„Kdy my odletíme na Mars?“

Brzy,“ odvětil ji.

Holčička kývla a odběhla. 

Tom si nebyl však jist svojí odpovědí. Věděl, že na Mars poletí již poslední dvě vesmírné lodě. Musel sehnat další peníze, aby zajistil lístky. Bohužel prozatím našetřil jen na jediný. Měl však dvě děti. Čtrnáctiletého syna Samuela a devítiletou dceru Amálii. 

„Samueli, prosím tě, dohlédni na Amy, ať jde brzo spát.“

„Neboj, když ji dělám chůvu několik let,“ mávl jen otráveně rukou.

„Same, když víš, že bych s vámi rád trávil více času, ale musím vydělávat peníze. Odletíme na Mars a bude všechno lepší, uvidíš.“

„Jestli se tam vůbec dostaneme,“ řekl Sam kousavě.

„Proto musím víc pracovat. Bez práce nejsou koláče,“ odvětil Tom přísně a zavřel dveře od synova pokoje.

„Zase odcházíš, tati?“ přiběhla Amálie s medvídkem v náručí.

„Musím do práce. Buď hodná,“ pohladil ji po vlasech. „A nezapomeň si vyčistit zoubky, než půjdeš spát,“ dodal.

Amálie urputně přikyvovala a šla ho vyprovodit ke dveřím. Tom ji ještě zamával a zamkl za sebou. Vytáhl mobil a zavolal kolegovy. Od něj se dozvěděl, že mu předá taxi za deset minut, jelikož odváží klienta.

Studený vítr šlehal Toma do tváře. Přešlapoval u trafiky. Podíval se na hodinky. Bylo za deset minut sedm hodin. Taxi konečně přijelo.

„Nazdar, Royi. Jaká byla směna?“

„Čau, Tome. Nic extra. Hlavně už mě vystřídej. Bolí mě už z toho sezení prdel.“

„Kolik má auto baterie?“ zajímal se Tom.

„Tvoji šichtu by měla vydržet.“

„Dobře. Chceš hodit k domovu?“

„Nemusíš. Mám to kousek. A jak jsem už říkal, bolí mě zadek.“

„Tak se měj Royi a dobrou noc.“

„Ať ti šichta utíká,“ mávl Roy.

V současné době jezdila auta jedině na baterie, které většinou vydržely kolem třiceti hodin, pak se musely dobýt. Auta vlastnilo jen málo lidí, jelikož byla drahá. Proto se víc využívalo autobusů, taxiků, metra nebo rychlovlaků.

Tomovi celkem práce utíkala. Byla jedenáctá hodina a vezl devátého zákazníka. Dalšího měl vyzvednout u restaurace Blue rose. Nastoupila žena, jež mu někoho připomínala.

„Dobrý večer, prosila bych odvést na ulici Sladová.“

„Dobrý večer, jak si přejete.“

Nastalo ticho, které přerušila žena. „Jsi to ty, Tome?“

„Ano. A pokud mě nešálí zrak, tak ty jsi Ester.“

„Jsem to já,“ přitakala.

„Myslel jsem, že jsi tenkrát odletěla s rodiči na Mars.“

„Jak vidíš, tak neodletěla.“

„Ale proč?“

„Chci zemřít na Zemi. A k tomu… moc jí toho dlužíme. Nechovali jsme se k ní hezky. Nyní se více snažíme, ale myslím, že už je pozdě.“

„Na jednu stranu tvé rozhodnutí chápu. Cítíš potřebu to tady napravit.“

„A taky jsem nemohla odpustit rodičům, protože ti nechtěli zaplatit ten lístek,“ zašeptala.

„Neměli mě moc v oblibě.“

„Vím, ale mohli pomoct.“

„Proč jsi mi nedala vědět, že jsi zůstala?“ 

„Chvíli jsem potřebovala být sama. No, a pak.“ Chvíli se odmlčela a odkašlala si. „Když jsem se tě rozhodla vyhledat, tak jsi měl po boku jinou ženu.“

„Korina,“ zašeptal bolestně Tom.

„Vy už spolu nejste?“ zeptala se zvědavě.

„Zemřela,“ zlomil se mu hlas.

„Promiň, to jsem nevěděla.“

„Neomlouvej se. Nemohla jsi to vědět.“

Zavládlo ticho.

„Chceš si promluvit?“ zeptala se Ester.

„Ani ne.“

„Vidím, že ses nezměnil. Vždy si měl snahu se poprat se vším sám.“

„Za chvíli jsme na místě. Kde přesně mám zastavit?“

„Můžeš támhle u toho obchůdku.“

Tom zastavil. „Bude to 390 conů.“

„Tady máš 500 a nemusíš mi vracet.“

„Ale…“ 

„Prosím, Tome, nech si ten zbytek pro sebe. Jistě ty peníze potřebuješ. A jestli si budeš někdy potřebovat promluvit, tak mé mobilní číslo už znáš.“

„Děkuju ti, Ester a dobrou noc.“

„Dobrou, Tome.“

Tom ji pozoroval, než mu zmizela z dohledu. Začal vzpomínat. Ester byla jeho láska ze střední. Vybavil si ji ve školní uniformě. Její lehce vlnité kaštanové vlasy jí sahaly pod lopatky. Ústa měla usměvavá, menší nosík s droboučkými pihami a oči barvy jehličí. Ve škole byla celkem oblíbená a dobře se učila. On byl jen obyčejný průměrný kluk. Ona ho však viděla jinak. 

Když dokončili střední školu, tak Ester pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jelikož její rodiče pracovali jako lékaři, tak ona šla v jejich šlépějích. Tom si našel práci jako skladník v menším supermarketu a sem tam vypomáhal jako umývač nádobí. Snažil se šetřit, aby mohl Ester koupit zásnubní prsten. Chodili spolu již pět let a stále se měli rádi. Jediný zádrhelem byli její rodiče, kteří koukali na Toma spatra, především otec. Ze začátku vztahu nebránili, jelikož si mysleli, že po střední škole se rozejdou. 

Stalo se však mnoho událostí, jež vedly k jejich odloučení. Země se rozhněvala a nastalo mnoho silných zemětřesení, které zasáhlo i jejich městečko. Televizi, noviny a internet zaplavily zprávy o katastrofách po celém světě. Obrovské tsunami spolklo několik států. Evakuace lidí trvala dlouho. Všude vládl zmatek a chaos. 

Po víc jak týdnu se situace lehce uklidnila, avšak nadále hrozily přírodní katastrofy. Mnohé vlády začaly jednat o hromadném vyslání vesmírných lodí na Mars. Měl to však jeden háček. Lístek stál 5000 conů. 

Ester přišla za Tomem celá uplakaná. Rodiče chtějí odletět na Mars, ale jemu lístek nepořídili. Ester chce zůstat s ním. Tom ji pevně objal a hladil ji po vlasech. Měl obavu, kdyby tu zůstala, tak by mohla zemřít a to by bylo ještě horší, než by odešla. Se staženým hrdlem jí řekl: „Ester, prosím, chci, abys žila.  Tentokrát poslechni rodiče. Nezvládl bych to, kdybys umřela.“

„Já bez tebe neodletím,“ štkala.

„Ester, prosím…“ do očí se mu hrnuly slzy, snažil se je zatlačovat.

Dlouhou dobu trvalo, než se mu ji povedlo přemluvit. Dali si poslední polibek na rozloučenou a to bylo naposledy, kdy ji viděl. Až do dneška… 

Z říše vzpomínek Toma vytrhl mobil, volal další zákazník. Kolem třetí hodiny ráno stál Tom na parkovišti a čekal na zavolání. Do hlavy se mu vkrádaly další vzpomínky. Tentokrát si vybavil Korinu. Malá nenápadná osůbka se zrzavými vlasy často zapletené do jednoho copu. Poprvé se setkali v supermarketu, v němž oba pracovali. Korina nastoupila asi půl roku po Tomovi. V té době ji nevnímal, jelikož měl oči jen pro Ester. Pak nastalo to bolestné odloučení. Tom chodil jak tělo bez duše, aby neměl tolik času na vzpomínky, tak se přihlásil k oddílu, který pomáhal odklízet ruiny domů a pak stavět nové. Ještě k tomu pracoval v supermarketu. Tam ho jednoho dne Korina nesměle oslovila: „Mohl byste mě dnes prosím doprovodit domů? Mám obavu, že mne někdo sleduje. Neotravovala bych Vás, kdybyste to neměl po cestě.“

„Jak sama říkáte, mám to po cestě, tak půjdeme společně.“

„Mockrát děkuji.“

Z práce odcházeli, když se šeřilo. Korina cupitala kousíček před ním. Náhle z jedné uličky zaslechli šramot. Korina zděšeně vypískla a chytla se jeho paže. Když si to uvědomila, tak se ho rychle pustila a začala se omlouvat. Tom to přešel jen mávnutí rukou a pomalu se rozešel. 

Takhle společně začali chodit pokaždé, když měli společnou směnu. Tom začal být méně netečný a začal se víc zajímat o svět. Pomáhal Korině starat se o jejího nemocného otce až do samého konce. Byl jí oporou v těžkých chvílích. Po dvou letech se vzali. Korina čekala dítě, což nebyl hlavní důvod ke sňatku. Oba totiž naznali, že život je krátký a není nač čekat. Narodil se Samuel a o pár let později přišla na svět Amálie. Tom měl dvoje práce, aby zajistil rodině jídlo. Bydleli v menším bytě, který Korina udržovala v čistotě. Starala se o děti a vypomáhala jako šička šatů. Žili skromně a měli se rádi.

Když Samuelovi bylo deset a Amálii pět, tak opět nastaly přírodní katastrofy. Tom si připadal, jak ve špatném snu. Znovu se vše opakuje. Nyní je to však těžší. Musí se postarat o svoji rodinu. Nechce zklamat, nesmí zklamat! Není dostatek jídla. Odtrhuje si od úst, aby děti měli co jíst. Korina též rozděluje své porce dětem. Tom ji však za to kárá, jelikož je nemocná. Za necelý měsíc, podléhá své nemoci. Tom je zdrcen. Jediné, co ho drží při životě, jsou jeho děti, o které se musí postarat za každou cenu.

Je půl páté. Tomovi po tváři stékají slzy. Snaží se uklidnit. Vzpomínky bolí a rozdírají mu srdce. Naštěstí se ozývají noví zákazníci, takže se musí soustředit na cestu. Za pár minut je sedm hodin. Tom přivezl auto na firmu a dává ho nabýt. Odevzdává tržbu a odchází. Zastavuje se v obchodě. Doma pak nachystá dětem snídani. Každému koupil dva ovocné koblihy a jedno jablíčko. Na stůl podává čaj. Pak zasedne sám ke stolu. Usrkává čaj a snídá jablko. Po jídle přepočítá našetřené peníze. Ester mu dost pomohla. Na druhý lístek mu zbývá 220 conů. Předposlední vesmírná loď odlétá za necelý měsíc. Tom si povzdychl. Převlékl se do pyžama, nastavil si budík na jedenáctou hodinu a šel spát. 

Budík zvoní. Tom rozespale po něm máchne rukou. Pomalu vstane, odběhne do koupelny a převlékne se. Pozdraví své děti a vyzvídá, co dělali. Amálie nadšeně brebentí. Samuel zarytě mlčí. Tom pozorně naslouchá a připravuje maso na řízky. Maso mají jednou týdně. 

„Same, pojď prosím oloupat brambory.“

Oslavený nahodí otrávený obličej, ale jde otci pomoci. 

„A copak jsi dělal ty synku?“ snaží se ho zapojit do rozhovoru.

„Nic zvláštního,“ odbude ho. 

„Budete chtít pomoci s domácími úkoly?“

„Já už je mám hotové,“ hlásí nadšeně Amálie a houpe medvídka na klíně.

„Šikovná holčička. Tatínek se pak podívá, jestli máš vše správně.“

„Dobře.“

„A co ty Same, máš hotové úkoly?“

„Jo,“ zamrčí.

Ach, ta puberta. Povzdechne si v duchu Tom.

Po obědě Samuel umývá nádobí a Amálie ho utírá. Tom chvíli odpočívá a čte si knihu. Nemůže se však soustředit na děj. Jde za dětmi do kuchyně. 

„Budete chtít jít na procházku?“

„Jó!“ vyhrkne Amy.

„Otrava,“ zahučí Sam.

„No, tak Samueli. Dneska je neděle, jediný den, kdy mám volno a rád bych se vám věnoval.“

Sam chvíli váhá. „Dobře, půjdem teda ven.“

Amálie se držela táty za malíček. Samuel šel otráveně kousek za nimi. 

„Nebuď takový protiva, brácha.“

„Hleď si svého.“

„Děti, nekažme si, tak hezký den. Slunce svítí.“ Země se nechvěje, střechy nelítají ve vzduchu, domy nejsou zatopené. Otázkou je, jak dlouho tohle vydrží. Obával se každý den, kdy nastane znovu nějaká katastrofa. Korina ležící bledá v posteli. Zpocená, její zrzavé vlasy se jí lepily k čelu a na tváře. Přerývaný dech a pak ticho… 

Tom se zastavil. Zatmělo se mu před očima. 

„Tatínku,“ vyjekla ustrašeně Amálie.

„Tati!“ vykřikl Samuel a začal ho podpírat. Stěží ho dovlekl na lavičku.

„Zůstaň u něj! Zkusím najít někoho dospělého.“ Zaslechl Samův hlas. Měl pocit, že ho slyší někde z dálky. Amálie seděla u otce a plakala.

„Ko-ri-no,“ slabikoval. 

„Přivedl jsem pomoc. Paní je naštěstí doktorka,“ hlásil udýchaně Samuel.

Ester se zarazila, když viděla pobledlého Toma. Změřila mu puls a začala ho poplácávat po tvářích. „Vzchop se!“ Tom uslyšel povědomý hlas. Je to snad… 

„Vzpamatoval se!“ vykřikla radostně Ester. Amálie začala vesele tleskat rukama a Samuel si oddechl.

„Es-ter?“ zamžoural očima.

„Ty ji znáš, tati?“ podivil se Sam.

„Byli jsme spolužáci ze střední,“ předběhla ho Ester s odpovědí. Nechtěla jeho dětem vykládat, že spolu chodili. Tom jen namáhavě přikývl. Samuel si ji nedůvěřivě měřil pohledem. 

„Chtělo by to, aby ses napil. Dodržuješ vůbec pitný režim? A spánkový? Jíš dostatečně?“ vychrlila na něj spoustu otázek. Doktorka se nezapře.

„Táta spal dneska přibližně tři hodiny,“ promluvil Sam.

Ester se zamračila. „Doufám, že aspoň dnes máš volno. Jinak se brzo fyzicky odpravíš.“

„Tatínek má dneska volno, tak jsme šli na procházku,“ hlásila Amálie.

„To máte hodného, tátu,“ usmála se na ni. Ester si uvědomila, že netuší, jak se děti jmenují, tak tedy svoji chybu napravila a zeptala se. Chvíli si všichni povídali. Pak se rozhodla zeptat na Tomův fyzický stav.

„Můžeš vstát? Točí ti hlava?“

„Už je to lepší,“ řekl a začal se pomalu zvedat z lavičky.

„Hlavně žádné prudké pohyby.“

„Jsem v pohodě,“ zachraptěl Tom.

„Moc bych neřekla. Měl by sis jít lehnout.“

„To bude dobrý,“ mávl rukou. 

Ester jen zavrtěla hlavou a obrátila se k dětem. „Pomůžu vám doprovodit tátu domů. Prosím dohlédněte, aby si odpočal.“

„Rozkaz!“ zahlaholila Amy. Sam jen přikývl. Tom věděl, že odpor je marný. 

„Tady před obchodem zastavíme. Sedněte si tady na lavičku. Já skočím pro pití,“ řekla Ester. Za chvíli se vrátila a nejen se třemi láhvemi vody, ale i s taškou plnou ovoce a dětem koupila zmrzlinu.

„Jé, děkuji,“ řekla Amy.

„To je nějaký úplatek?“ zeptal se Sam.

„Ne. To je za odměnu. Zachovali jste se správně.“

„A to ovoce?“ dotíral dále.

„Vitamíny. Všichni je potřebujete.“

„To jsi nemusela Ester. Moc ti děkujeme. A ty se Same tak ošklivě nechovej.“

„Hm,“ zabručel oslovený. Tom se na něj zamračil.

„Není vůbec zač. Pokud nechceš tu zmrzlinu, tak ji sním.“

„Já si ji teda vezmu.“

„Dobře,“ kývla Ester a podala mu ji.

„Jak se říká? Přeci jsme tě to učili,“ zpražil ho Tom.

„Děkuju.“

Od obchodu k bytovce už to nebylo daleko. Ester znovu rozdala pokyny a začali se loučit. Tom doma zjistil, že mu Ester do kapsy od bundy dala 200 conů, takže může koupit druhý lístek na Mars. Bude ji to muset nějak oplatit, prozatím jí aspoň napsal děkovnou zprávu.

Za několik dní se Tom s Ester domluvili, že se na chvíli sejdou v parku. Tom se před schůzkou ještě vydal nakoupit. Ester už tam čekala.

„Ahoj, omlouvám se, jestli čekáš dlouho.“

„Ahoj. Neboj, přišla jsem před malou chviličkou.“

„Tady máš, takovou maličkost. Za vše ti děkuju, Ester.“ Předal jí bonboniéru.

„To nemuselo být,“ řekla a lehce ho políbila na tvář. Pak si odkašlala. „Tvé děti jsou hodné, Tome.“

„A ty máš děti? Manžela nebo přítele?“

„Měla jsem dlouhodobou známost, ale nyní jsem sama. A děti,“ zadrhla se.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Jsem neplodná,“ zašeptala. „Tak jsem ráda, že sis našel někoho jiného a máš děti,“ dodala.

„Nesmíš říkat takové věci!“ vykřikl Tom. „Byl bych s tebou, i kdybychom vlastní děti mít nemohli. Třeba bychom si adoptovali.“

„Ach, Tome,“ zavzlykala.

Tom ji ukryl do svého náručí a konejšil ji. Změnil téma. Mluvil o banálních věcech. Pak ji navrhl, aby odletěli společně s dětmi na Mars, pokud se mu podaří našetřit peníze i na svůj lístek. Ester souhlasila a po chvíli se rozloučili. 

  Předposlední loď na Mars odlétá za týden. Tom na svůj lístek měl našetřeno necelou polovinu. Ester začala též šetřit. 

Byla středa odpoledne. Tom odcházel z továrny domů. Najednou mu zazvoní mobil. Volá mu Ester.

„Ahoj. Copak se děje?“ 

„V nemocnici jsme zaznamenali malé otřesy. Tome, prosím tě, utíkej, co nejrychleji domů. Sbal sobě a dětem to nejnutnější a přijďte do nemocnice je tady kryt.“

„Rozumím, zatím ahoj,“ típl mobil a rozběhl se.

Děti už byli doma. Seznámil je se situací a začali se rychle balit. 

V nemocničním vestibulu na ně už čekala Ester. „Ahoj, honem do krytu.“

Kryt byl obrovský, vybavený a přeplněný lidmi. 

„Snad to bude jen malé zemětřesení, ale člověk nikdy neví,“ oddechovala Ester.

„Díky, že jsi nás upozornila.“

„Půjdeme si poslechnout rádio,“ navrhla.

„Zemětřesení sílí. Už dosáhlo šestého stupně Richterovy stupnice,“ oznamovala hlasatelka.

Lidé byli napjatí. Situace se nelepšila. Mnozí začali propadat panice. Jiní brečeli. 

Do kakofonie zvuků, náhle zazněl silný, bolestí nasáklý ženský hlas: „Naše matičko Země, odpusť nám naše hříchy. Hněváš se a právem. Pošpinili jsme tě a nevážili si tvých darů. Nyní lidstvo bude zatraceno.“

Amálie brečela. Tom se ji snažil utišit. Samuel seděl zamlklý. Ester odbíhala kontrolovat nemocné. 

Kryt opustili v pátek odpoledne, avšak z jejich domova zůstaly jen sutiny. Což Toma utvrdilo k rozhodnutí k vyslání dětí na Mars již tuhle sobotu. Mučilo ho jen pomyšlení, že by se jim něco stalo. Esteřin dům byl napůl zbořený. Vydali se do narychlo zbudovaného azylového centra. Zde se najedli. Tom přednesl dětem svůj návrh. Amy, začala plakat a Sam vypadal ustaraně.

„Nechci, aby se vám něco stalo, moje milované děti. Neunesl bych to, kdybyste mi z…“ Tom měl knedlík v krku a do očí se mu hrnuly slzy. 

Amálie ho objala, on ji hladil po vlasech. Po chvilce se přidal i Samuel, přemožen touhle situací. Objímal ho tak pevně. V tu chvíli měl strach, že se otec vypaří. Ester seděla dojatě opodál.

„Pokusím se přiletět poslední lodí,“ zašeptal svým dětem. 

Amálie přikývla. Samuel se zděsil. Už dávno nebyl naivním dítětem. Máma umřela. Nyní může zemřít i táta. Tolik lidí opět zahynulo při středečním zemětřesení. Otřepal se hrůzou. Opět se mu slzy draly na povrch. 

Nastala sobota. Čas odletu. Čas loučení. „Samueli, jsi už velký kluk. Postarej se o Amálii.“

„Dobře, tati,“ kývnul.

„Amy. Buď hodná holčička a poslouchej bratra.“

„Ano, tatínku,“ popotahovala a jednou rukou drtila Tomův malíček a v druhé držela křečovitě medvídka. 

„Tady ještě máte pár peněz pro začátek.“

„Ale tati.“

„Já na lístek vydělám, neboj, už předtím jsem měl trochu našetřeno.“

Začali vyzívat k nalodění.

Děti poděkovali za vše i Ester, kterou oba objali. Pak se ještě vrhli do tátovy náruče. 

„Mám vás moc rád,“ šeptal jim a slzy se mi koulely po tváři. 

„My tebe, tatínku,“ odpovídali mu uplakaně. 

Oba ještě naposledy políbil na čelo a pak si všichni mávali. 

Vesmírná loď odletěla. Tom s Ester osaměli. Země se zatřásla. Vyděšeně se na sebe podívali. Chytli se za ruce a utíkali do nemocničního krytu, který byl vzdálen přibližně dvacet minut. Když běželi přes most, začal se jim pod nohama rozpadat. 

„Honem, poběž Ester! To stihneme!“

„Já už nemůžu, Tome!“

„No, tak to zvládneš!“

Z Tomovi zpocené dlaně najednou vyklouzla Esteřina ruka. 

„Ester!“ Vykřikl zoufale, jelikož zahlédl, jak se propadá. Povedlo se mu ji ještě zachytit.

„Tome, pusť mě. Jinak tu zemřeš i ty. Děti na tebe čekají,“ zavzlykala.

„Nemohu tě pustit. To si nevezmu na svědomí!“

„Miluju tě, Tome.“

„A já tebe.“

Tom se začal též propadat. Promiňte mi děti. Nemohl bych žít s tím, že jsem se nepokusil Ester zachránit. Prosím, žijte. Tatínek vás miluje.

Sam s Amy se slzami v očích sledovali, jak se planeta Země od nich vzdaluje. Už se tam nikdy nevrátí.